Spadla lžička do kafíčka

Silvestra jsem trávila u babičky a dědečka. Sama jsem být nechtěla a navíc, jsou má jediná rodina. Vždycky, když je navštívím, mám pocit, že se vracím kousek zpátky. Tak jako jiné děti u svých rodičů i já tady mám v dospělosti stále pár svých věcí, přestože se k nim pravděpodobně už nevrátím. Možná je pro ně těžké vzdát se minulosti, závislosti a lásky dítěte k dospělému nebo prostě vzpomínek na to, že se cítili více užiteční a milovaní. V koutku ložnice je můj malý dřevěný stoleček a na něm medituje velký starý počítač. Z jistého úhlu pod tím mohutným strojem není stoleček vůbec vidět, počítač jakoby ztěžka levituje ve vzduchu. Po zmáčknutí tlačítka start se ozve čím dál hlubší, táhlý povzdech hodný starému počítači.

Babička a dědeček zrovna v kuchyni připravovali a zdobili chlebíčky k večernímu programu. Dědeček už dopoledne zprovoznil staré video a těšil se, jak si pustíme záznamy z výletů a chalupy, kam jsme před lety často jezdívali. Tušil, že se bude babička zlobit, protože je prý na kameře tlustá, ale stejně ho opravil. Využila jsem tak chviličku pro sebe a zašila se do svého koutku. Někdy jsem si představovala, že mám neviditelný plášť jako Harry Potter a nikdo mě nevidí, dokud se neodhalím. Jako malá jsem se takhle třeba schovala na půl dne na zahradě pod rybízovým keřem, snila jsem dětské sny a spořádala velkou část červených bobulí než mě někdo našel a přetrhl mi nit. 

„Kavulenko?“ „Ano, babi?“ „Dáš si piškot? Děda ho včera pekl, ale myslím, že se mu moc nepovedl, i když on to odmítá přiznat.“ Dědeček se nakloní od chlebíčků „je dobrý,“ ale bleskem ho zpraží odpověď: „to těžko“. Zasměju se. „Dám si, ale jedině ke kávičce, díky!“

Počítač už, jak se říká, naběhl. Zrníčko si ke mně přelehl blíže, pospával, pomlaskával si, ale já vím, že na půl je vždycky připravený vyrazit zase ven. Prohlížela jsem si různé stránky a cestovatelské blogy, kde jsem na fotkách viděla pár šťastných lidí, kteří se rozhodli vyprávět svůj příběh. Pro mě je jakákoli cesta symbolem svobody, třeba i jízda vlakem nebo obyčejná procházka. Stačí, když se Zrníčkem najdeme novou stezku lesem. Čas přestane odpočítávat naše kroky, prostor zalije přítomnost a neznámo otevře dvířka svobodě schoulené někde uvnitř hlavy. „Tady to je. A kdyby ti to nechutnalo, tak to vyhoď, aby si děda nemyslel, že dělá všechno nejlépe.“ „Díky, dobře.“ „A nekoukej moc dlouho na ty internety,“ opět se zasměju a nechám babičku odejít zpátky do kuchyně, kde běží sváteční díl Prostřeno. Babička se nikdy nenaučila moderní „terminologii“. Když říká tablo myslí tím tablet a slovo Playstation zní v jejím podání hodně zábavně. Myslím, že by se to hravě dalo zařadit mezi pojmy - čínský dort nebo chesekake. Tohle mě nikdy nepřestane bavit.

Za chvilku chci počítač vypnout, ještě předtím ale mrknu na svůj profil. Zaregistrovala jsme se na diskuzní fórum o kávě s názvem NaKávičku.cz, kde má každý uživatel svůj osobní profil s fotografií. Je to místo, kde lidé diskutují o kávě a nebo sem vkládají básně nebo jiné literární útvary. Myslím, že ke kávě se čtení vždycky hodí. Přispěla jsem také několika svými básněmi. Než jsem je ale zveřejnila, dlouho jsem to zvažovala. Psaní je pro mě naprosto intimní záležitost. Na druhou stranu. K čemu je písmo bez čtenáře?

Po přihlášení jsem si všimla svítící ikonky s obálkou. Čekala mě soukromá zpráva od neznámého uživatele. 

Ahoj Kavulenko, úplnou náhodou jsem našel tvůj profil a moc se mi líbí tvé veršované příspěvky. Kdybys chtěla, mohli bychom si vyměnit emailovou adresu a napsat si tam – tady se mi to zdá hrozně neosobní…


 „Spa-dla žička do ká-fíčka u-dě-la-la bum!“ Malá neposedná holčička „seděla“ v autobuse s maminkou přímo přede mnou. Dítě poskakovalo na sedadle, broukalo známou říkanku a házelo matce plastové míchátko do kelímku od kávy, kterou cestou roznášela stevardka zdarma. Nebyla jsem ze spolucestujících úplně nadšená, ani z práškové kávy z automatu. Problémem ale ve skutečnosti nebyli oni, ale spíše nervozita. Cestovala jsem totiž za neznámým klukem, se kterým jsme si během pár týdnů vyměnili asi tisíc emailových dopisů. Nakonec jsme se domluvili na osobním setkání první víkend v únoru. Únor je měsíc lásky, ideální na první rande. Jenže já na žádném ještě nikdy nebyla. „Spa-dla žička do ká-fíčka dě-la-la bum-la!“ holčička se smála a dál výskala. Maminka hleděla beze slov někam skrze ni. „Milí cestující, blížíme se do naší cílové stanice…“ 

Nikdy mě nenapadlo, že potkám někoho, kdo dokáže podobně jako já psát o svých snech, myšlenkách a pocitech. Došlo to tak daleko, že jsem se těšila na každou novou zprávu a netrpělivě na ni čekala. Zasněná. Zrníčko občas venku využil mé nepozornosti, odběhl a vrátil se s klackem o velikosti kmene stromu, aby na sebe upozornil. Asi mě chtěl proaktivně vrátit z obláčku na zem. Já si zatím nechtěla přiznat, že jsem se zamilovala do virtuálního člověka, něžného hlasu z telefonu a do světa, který jsme si spolu vybudovali jako myšlenkový palác. 

Kavulenko, kdy se uvidíme? Mohli bychom si zajít zase zaběhat, ozvi se. 

Psali mi kamarádi. Jenže já stíhala jen venčit Zrníčka a zbytek dne jsem trávila online. Zašitá, podobně jako pod rybízem. S postupně známým neznámým jsme si měli pořád o čem povídat. Chodili jsme v našich úvahách cestami, kam nevedly žádné stopy. Jen ty naše. Šli jsme těsně vedle sebe, abychom se neztratili, ale ani jeden z nás neměl odvahu toho druhého vzít za ruku. A když mi poprvé zavolal, vyšla jsem za tmy před dům celá napjatá a chodila kolem louky s hlasem v ruce, přestože mě objímal mráz. Stal se mou součástí a přitom byl vzdálený. Existoval vůbec?


Před odjezdem do cizího velkoměsta jsem babičce musela slíbit, že jí dám vědět v sms zprávě zda jsem dobře dorazila a jestli ten kluk není nějaký úchyl. Babička nezklamala, ale já vím, že má jenom strach. Prý i Zrníčko bude mít klid, tak dobře, babičko. Souhlasila jsem a vyrazila na cestu, která byla tou nejvíce zvláštní, co jsem zažila. Od chvíle, kdy jsem vyšla z bytu se vystřídaly snad všechny druhy počasí. Ostré slunce, vánice s přechodem do deště a na brilantní závěr vyšla jasná duha, která obarvila kopečky utíkající v opačný směr. Cesta plynula rychle, i když trvala poměrně dlouho, Burundi (tak se jmenoval), bydlel necelé tři hodiny jižním směrem. Krajina za oknem sprintovala, rozvolňovala moji duši (podobně jako tajné noční létání mezi hvězdami). Pohodu ale zhruba v půlce cesty zakalila nervozita. Popichovala a tlačila mě ze všech stran. „Spadla žičkááááá.“ (Snad se mi aspoň nepomačká košile.)

 

 Kavulenko, moc rád chodím na koncerty nebo do divadla. Co kdybychom šli spolu? 

Počkej, vážně? Ty, ty bys se mnou šla? 

Ráda.


 

 „Milí cestující, blížíme se do naší cílové stanice…“

Přestala jsem myslet. Instinktivně jsem si vytáhla tašku ze zavazadlového prostoru, nechala pár lidí projít a šla k východu, kde se všichni musí protáhnout malými dveřmi autobusu. Až teď mi blesklo hlavou, že by taky vůbec nemusel dorazit, ale tuhle myšlenku jsem zahnala. Vyklonila jsem se ze dveří, došlápla na chodník a podívala se vpravo. Stál tam Burundi. Myslím, že se v tom momentu zastavil čas. Poznala jsem ho. Stál v obleku s nagelovanými tmavými vlasy upravenými do rozcuchu a v blýskavých očích mu svítilo to nejhezčí světlo na světě. Jeho široký úsměv mě pohladil na duši. Rozešla jsem se vstříc rozevřeným pažím, aby mě pevně objaly. Ucítila jsem příjemnou vůni pánského parfému a zavřela oči, abych opět zastavila veškerý tikot hodin a mohla zůstat navždy v jeho náruči. Zvláštní bylo, že i když jsme se viděli poprvé, oba jsme cítili, že se známe odjakživa.

 

Rozloučení 

Pláli jsme nad městem

Ty a já

 

Shlíželi do bytů

a zhasínali světla

co kradly nám čas.

 

A my vzali si dotek rtů

Když ručičky se střetly

A schoulily se v nás

 


Běželi jsme k nádražnímu okénku, abych si stihla koupit zpáteční lístek na vlak. Pár kolemjdoucích k nám zvedlo oči. Bez úsměvu. Budova vlakového nádraží shromažďovala temné postavy, zahalené v tlustých šálách a čepicích. Narůžovělé nosy spíše mrkaly na špičky bot, které netrpělivě odpočítávaly minuty. 

 

„Dobrý večer, prosím jeden lístek. Studentský, směr Robustov.“

„Tak to si pospěšte, vlak už stojí na nástupišti a bude každou chvíli vyjíždět.“ 

„Díky.“ 

 

Krátce po půlnoci jel poslední vlakový spoj. Další možností, jak se dostat domů, byl opět vlak, ale až kolem páté ráno. Sevřela jsem papírový lístek a následovala Burundiho. Naštěstí se na velkém nádraží dobře orientoval a věděl kudy se dostaneme na příslušné nástupiště, kde soptil vlak. Vyběhla jsem tři schůdky a než jsme dořekli Ahoj dveře se zabouchly. Burundi se začal za okýnkem zmenšovat. Jeho mávající dlaň svítila, jako pochodeň naděje a v zatáčce zhasla. Stále jsem u dveří ještě nějakou dobu. Nevím jak dlouho. Hleděla jsem do tmy.

Tmavá chodba mi pokynula a nabídla volné kupé. Teprve, když jsem se posadila, vydechla jsem napětí z hrudníku a přehrávala si úžasný den.


V městském divadle slouží návštěvníkům při čekání na hru malý bar se sympatickými barmany. V nabídce menu si vyberete míchaný koktejl, víno i nealkoholické nápoje. Výběr je slušný. My si nahlásili pití bez alkoholu, protože Burundi řídil. „Mají tady moc dobré míchačky, určitě ti bude chutnat.“ Usmála jsem se místo odpovědi. Připadalo mi, že i když pití neobsahovalo žádný alkohol, nějaké opojení stejně zastínilo moji mysl, protože z divadelního představení jsem si zapamatovala jen závěrečnou úklonu herců.

„Máš hezký náramek,“ chválila jsem kožený pásek s malými pyramidami, který často nosí metalisti. Burundimu vykoukl z rukávu, když se chytil volantu. „Je to srandovní, mám ho taky, ale říkala jsem si, že si ho brát nebudu, ať nejsem za burana,“ zasmáli jsme se. Přítomnost Burundiho mě rozptylovala. „Divadlo sice už skončilo, ale co kdybychom si ještě někam zašli? Ukážu ti jedno zvláštní místo, které mám rád.“ „Tak jo.“ Nechtělo se mi domů, souhlasila jsem bez přemýšlení.  

Mezi domy s hezkým zdobením kousek od centra města stálo v menším parku venkovní ohraničené pódium. Kdokoli na něj vstoupil, připadal si jako na ostrově. Z pódia byly hezky vidět hvězdy navzdory světelnému smogu. Zeď z jedné strany dokonale toto místo odhlučnila. Lehli jsme si na zem. Už vím, proč s sebou vzal Burundi malou deku. Byla zima, ale když je člověk zamilovaný, tyhle věci často nevnímá. 

„Mám moc rád hvězdičky. Když se na ně dívám, mám pocit že vypráví příběhy. Tak ti jeden povím.“ Na chvíli se odmlčel a poté začal povídat s pohledem stále upřeným k zářivým tečkám. 

„V severských končinách se jako několik předešlých nocí procházel venku jeden samotář. Vdechoval příjemně mrazivý vzduch a usmíval se při pohledu na zasněženou krajinu. Napadlo tolik sněhu, že se někteří lidé nedostanou ven ze svých domovů. Miloval noc a zimu. Ten pocit, který mohl vypustit ze svého nitra do rozlehlé a tiché přírody, která jakoby vyzývala k tomu, aby se do ní vypravil a otevřel se beze slov. Očima sledoval hloubku zabořených stop před sebou a přemýšlel, kterým směrem by se mohl vydat. Chtěl být tím, kdo prošlape sníh první, protože se mu líbil ten zvuk. Neubránil se pocitu, že je to v této chvíli ta jediná hudba, kterou chce slyšet. Tón prošlápnuté stopy, která jednou zmizí, tak jako všechno. Možná také on sám si přál zmizet, ale nemohl. Nedokázal totiž zapomenout na jednu ze zářivých hvězd, která ho stále přitahovala, i když se na ni přestal dívat. Ležela nehnutě tam nahoře… nebo dole? Jakoby byla všude a nikde. Myšlenka, která hoří plamenem, co nás nenechá padnout do sněhu s posledním vydechnutím. Pokud máme tuhle hvězdičku, ani kdybychom chtěli, nemůžeme jinak než ji jednoho dne znovu začít hledat... Protože i když se sebevíc snažíme přehlížet její zář, nakonec se stane tím jediným, co nás zachrání v širé tmě. A on...

Cítil její zář každou noc, ale potřeboval chvíli nebýt. Věděl, asi někde hluboko uvnitř, že ona na něj přesto dohlíží a je s ním.“


Vzduchem ke mně přilétly slova, které se mnou jemně trhly. „Dobrý večer, přistoupila jste? Jízdenku prosím.“ Lístek jsem naštěstí stále svírala v ruce, a tak jsem ho hbitě přistrčila průvodčímu. „Ještě studentský průkaz.“ Zahřměl. „Ano, promiňte.“ „V pořádku.“ Řádně jízdenku označil, čímž zároveň potvrdil, že se nacházím opět v reálném světě a zavřel dveře kupé. 

Vlak hučel, sem tam zahoukal a svištěl dál temnotou. Sedělo se mi u okýnka příjemně. Dívala jsem se na oblohu a vzpomínala na příběh seveřana. Chtěla bych vidět Burundiho znovu. Brzy. Schoulila jsem se do myšlenek a napadlo mě u toho pár veršů. Píšu si je buď do mobilního telefonu nebo během dne perem do bloku. Báseň se bude jmenovat Rozloučení, protože po něm následuje setkání. Setkání s Burundim, ale také s mým Zrníčkem.

 O hodinu později mi v kapse píplo oznámení o příchozím emailu.

„Vzpomínám na hvězdy, měsíc i pódium, kde jsi byla se mnou. Kde jsem ti poprvé povídal to, co nikomu nikdy před tím. Naše setkání není náhoda.

 

V ranním probuzení padá listí zelených očí

modří mraků.

V místech a hloubkách se dovnitř vpíjí.

Stéká po nich a hladí

každou skulinku i nitro naší duše.

 

Odemkli jsme svá srdce

a v nich spolu zůstáváme

ve světelné záři, o které se nikdo nedozví

ve spojení i souznění,

v našich rtech, západech, co už nikdy nezapadá

pro nás...

 

V otevřených myslích, kde červánky i hvězdy spolu tančí

ve světle bez stínů,

ty spolu jsme sfoukli, jako plamínky svící

při kostelních mších

a místo nich

světlo se rozlinulo naším nitrem... společným.

 

V doteku našich srdcí… cítit se opravdoví..

v propleteném objetí… v jednom srdíčku...

zůstaneme spolu napořád.

Kavulenko.

 

Chtěl jsem ti udělat radost, až přijdeš domů, měla bys mít u dveří balíček, kurýr říkal, že ho nechal u tvých dveří vedle botníku, aby nešel vidět. Vím, že miluješ kávu.  

Díky za krásný a nezapomenutelný den.

B.