Létající Kavulenka a Zrníčko


Kavulenka a její pejsek Zrníčko se vrátili domů z procházky celí promrzlí. Vlastně, spíše Kavulenka, Zrníčko má totiž velmi huňatý bílý kožíšek a zima mu nebývá nikdy. Kavulenka si hbitě o sebe třela červené ruce a kůže na nich ji začala v teple bytu jemně štípat. V šeru viděla Zrníčkovu siluetu, jak se stáčí a klesá do svého pelíšku a "má hotovo", může odpočívat. Kavulenka si sundala neohrabaně zmrzlýma rukama bundu a sama sobě se pousmála. Myšlenky ji v hlavě běhaly menší závod. Dala bych si něco na zahřátí, koupel ne, možná kávu a deku a schoulím se na pohovce nebo možná čaj a ještě stihnu pár stran z knížky… Ze sporáku na ni mrkla Moka konvička a závod mysli tím pádem vyhrála. Když si kávu pomelu, rozmrznou mi ruce a navíc si užiju jednu z nejhezčích vůní co znám. Dobrá, ale tu bez kofeinu. Kavulenka se natáhla na vysokou skříňku v kuchyni, vždycky si musela stoupnout na úplnou špičku palce, aby na ruční mlýnek dosáhla. Nikdy si ve svém shonu prostě nepřitáhla židli, aby to měla snazší. Při mletí kávy se konečně na chvíli zády opřela o spodní část kuchyňské linky, vdechovala opojnou vůni kávy a slyšela Zrníčka, jak si nahlas oddechl – to dělá vždycky, když usíná. Jaká ta káva asi bude, voní úplně zvláštně… pomyslela si a snažila se přijít na to, co v té vůni konkrétně cítí, ale nebyla si jistá. Tuhle kávu dostala jako dárek od jednoho přítele. Od přítele, který pro ni znamená celý svět. Když si společně povídají, je to přesně ten typ člověka, kterému chcete říct všechno a hlavně, přejete si, aby váš rozhovor nekončil. Aby alespoň jedna věc zůstala skutečně na věky a vymanila se z té svíravé náruče času. Propojení modrých a zelených očí, valčík vody a trávy. Píseň, které utekly noty, aby ji naučily improvizaci.

Letajici Kavulenka a Zrnicko

Vylekala se. Něco narazilo do okna. Venku je stále hodně větrno, asi nějaká větvička nebo… Trošku se bála, Zrníčko zatím nehnutě ležel v pelíšku. Ten se má. Vzpomněla si, jak jednou kousek před domem Zrníčko viděl v mlze siluetu postavy a hrozně se vylekal, jeho mohutná psí nátura se najednou tak nějak zmenšila, začal vrčet a couvat dozadu. Kavulenka ale v "strašné příšeře" brzy rozeznala postavu starší, trošku obézní paní, která zřejmě nesla tašku s nákupem a jak šla pomalu, její obrys vypadal v mlze strašidelně – hlavně pro Zrníčka. Když byla dostatečně blízko, Zrníčko pochopil, že mu nic nehrozí, opět se "zvětšil" do své klasické podoby, zvedl ocásek a šel kymácivým krokem jako dámička, která se rozhlédla vlevo a vpravo, jestli někdo něco viděl, a když tak dělá, že se žádné fo pá neodehrálo.

Moka konvička už začala jemně bublat. Kavulenka se k ní přitočila ihned čelem, vypnula plyn na sporáku a v tom se opět vylekala, protože se ozvala další rána do skla v okně. Co se to… Přikročila k oknu. Nemohla uvěřit svým očím. Ježkovy voči. "Jak to myslíte?" Ozvalo se za oknem. Byl to tak nádherný hlas, jaký ještě nikdy neslyšela. Pootevřela okno. Takže hluk neudělala žádná větvička, ale ve vzduchu levitovala malá ženská postava. "Chtěla bys něco vyzkoušet?," řekla s úsměvem. "Ano," odpověděla Kavulenka vzápětí, vůbec ničeho se už nebála, naopak, měla najednou zase ten pocit, jako když si vzpomněla na svého nejlepšího přítele. "Dobře, dotkni se mých slz, naučím tě létat." Kavulenka se pozorně dívala do tváře jakési malé víly. Měla nádherné modré oči. Pomalu z nich začaly stékat slzy, které vytvářely jemný chodníček na jejích lících. Zajímavé bylo, že v těch slzách nebyl žádný smutek, jen stékaly dolů z těch hlubokých očí, v kterých byla ukrytá veliká moudrost a čistota. Kavulenka se vyklonila z okna a natáhla dlaně k tváři záhadné víly. Slzy neměly žádnou teplotu, jen se jí rychle vpily do kůže na prstech. "A co teď?" Zeptala se bezmyšlenkovitě Kavulenka. Víla se usmála a vzdálila se. Kavulenka se rychle ohlédla na stále spícího Zrníčka, kterému se zřejmě něco zdálo, a štěkal ze spaní. Opřela se do okna a poté se pustila. Stále beze strachu, naprosto víle důvěřovala a hlavně, chtěla ji důvěřovat. Moc chtěla v životě pocítit, že je v blízkosti někdo, kdo jí dá pocit naprosté spolehlivosti, pevný bod jako rodič, kterého nikdy neměla. A byla ve vzduchu. Vznášela se nad střechou a míjela jednu vedle druhé. Kousek od ní si hrály další malé víly. Začala se smát přes zavřená ústa. Smála se totiž svou duší. Intenzivně, nahlas, jako by se konečně její duše dostala na světlo, uchopila hudební nástroj, asi kytaru a začala na ni jemně hrát improvizovanou melodii. Její duše spolu s ní létala. Teď byla úplná. Nohou se jemně dotkla dalšího povrchu střechy a odrazila se ještě o něco výš. Moc si přála, aby s ní letěl někdo další a ona mohla tuhle nádheru prožít ve dvou, bylo by to jako dostat se do Nekonečného příběhu, nasednout na Falca a vyletět až k oblakům. Až tam nahoru. Nad mraky, kde by byl lehký chlad.

Kavulenka začala opravdu cítit jemný chlad. Někdo udělal střih v obrazu. Okolí potemnělo, přestala vnímat obrysy a viděla jen tmu. Uslyšela funění a teplo na své tváři. Zrníčko Kavulenku olízl už snad po sté. Jak se rychle hnala domů, zakopla o práh u dveří a spadla tak, že byla na chvíli v bezvědomí. Objala chrabrého Zrníčka, zvedla se a utíkala k oknu. Venku ale svítil jen velký měsíc v úplňku a všude bylo ticho.

Tu kávu si ale dám...

Autorská práva: Don Franko s.r.o.


balicek Degustator je slozen ze 4 praktickych sacku naplnenych prazenou kavou z rodinne prazirny Don Franko